V 90. letech 19. století jeden francouzský spisovatel sympatizující s anarchismem napsal, že ”anarchismus má široké pozadí, stejně jako papír snese všechno,” i ty, poznamenal, kteří dělají takové věci, že ”ani zapřisáhlý nepřítel anarchismu by nemohl jednat lépe.” Je mnoho myšlenkových a praktických proudů, které se označují za ”anarchistické”. Snažit se všechny tyto protichůdné směry obsáhnout v nějaké obecné teorii nebo ideologii by bylo beznadějné. A i když se nám povede vytáhnout z dějin libertinské myšlenky živou, vyvíjející se tradici, jako se to povedlo Danielu Guérinovi v Anarchismu, je stále problematické formulovat její doktríny jako specifickou a jasně vymezenou teorii společnosti a společenské změny. Anarchistický historik Rudolf Rocker, který předkládá systematickou koncepci vývoje anarchistické myšlenky směrem k anarchosyndikalismu, koncepci srovnatelnou s Guérinovou prací, má pravdu, když píše, že anarchismus není ”neměnným, do sebe uzavřeným společenským systémem, ale určitým směrem v dějinném vývoji lidstva, který na rozdíl od intelektuálního dozoru všech klerikálních a vládních institucí usiluje o svobodné a ničím neomezované vyjádření všech individuálních a společenských sil v životě. I pojem svobody je jen relativní a nikoliv absolutní, jelikož má tendenci neustále se rozšiřovat a rozmanitěji ovlivňovat širší společenské kruhy. Pro anarchistu svoboda není abstraktním filozofickým pojmem, ale životně důležitou konkrétní možností každé lidské bytosti, dosáhnout úplného rozvoje všech svých sil, schopností a nadání, kterými ji příroda vybavila a upnout je ku prospěchu společnosti. Čím méně je tento přirozený rozvoj člověka ovlivňován církevním nebo politickým dozorem, tím výkonnější a harmoničtější lidská osobnost bude, tím bude i lepším měřítkem duchovní kultury společnosti, v níž vyrostla.”
Je možné se ptát, jaký má smysl studovat ”určitý směr v dějinném vývoji lidstva,” který nevyjadřuje žádnou specifickou a detailní společenskou teorii. Mnozí komentátoři se anarchismem dokonce odmítají zabývat s tím, že je utopický, beztvarý, primitivní, nebo jinak nevyhovující spletité společenské realitě. Přesto lze ale tvrdit i něco jiného – a to, že v každé fázi dějin musíme usilovat o demontáž těch forem autority a útlaku, které přežily z éry, kdy je snad ještě šlo ospravedlnit potřebou bezpečnosti nebo přežití nebo hospodářského rozvoje, ale teď už jen přispívají – místo toho, aby jej zmírňovaly – k materiálnímu a kulturnímu deficitu. A jestliže připustíme toto, pak nemůže existovat žádná doktrína společenské změny, která je pro současnost i pro budoucnost neměnná a nemůže ani nutně existovat specifický a neměnící se koncept cílů, k nimž by měla společenská změna směřovat. Naše znalosti o lidské přirozenosti nebo o rozsahu životaschopných společenských forem jsou nepochybně natolik rudimentární, že se ke každé dalekosáhlé doktríně musíme stavět se skepticismem. Zrovna tak je skepticismus na místě, když slyšíme, že ”lidská přirozenost” nebo ”požadavky efektivity” nebo ”komplexnost moderního života” si žádají tu či onu podobu útlaku a autokratické vlády. Nicméně v každé konkrétní době je dost dobrých důvodů k tomu, abychom vytvořili – nakolik nám to naše znalosti dovolují – specifickou realizaci tohoto určitého směru v dějinném vývoji lidstva, která by odpovídala momentálním úkolům. Rocker říká: ”problémem, který stojí před naší dobou, je vysvobození člověka z kletby hospodářského vykořisťování a politického a společenského zotročení.” A metodou tohoto vysvobození není dobytí a vykonávání státní moci, ani ohlupující parlamentarismus, ale ”přestavba hospodářského života národů zdola nahoru v duchu socialismu.”
”K provedení tohoto úkolu se ale hodí jen sami výrobci, protože jsou jedinou složkou společnosti, která vytváří hodnoty a z níž tedy může vzejít nová budoucnost. Jejich úkolem musí být osvobození práce od všech pout, která jí ekonomické vykořisťování nasadilo, osvobození společnosti od všech institucí a procedur politické moci a otevření cesty k alianci svobodných skupin mužů a žen založených na kooperativní práci a plánované správě věcí v zájmu veřejnosti. Připravit pracující masy ve městech a na venkově na tento velký cíl a spojit je dohromady jako militantní sílu je úkolem moderního anarchosyndikalismu a v něm spočívá i veškerý jeho smysl.” (str. 108)
Jakožto socialista Rocker považoval za samozřejmé, ”že opravdové, konečné a úplné osvobození dělníků je možné jen za jedné podmínky: dělnictvo jako celek si musí přivlastnit kapitál, čili suroviny a veškeré pracovní náčiní včetně půdy.” Jakožto anarchosyndikalista dále trvá na tom, že organizace pracujících dávají v předrevolučním období vzniknout ”nejen myšlenkám, ale i reáliím samotné budoucnosti,” že ztělesňují strukturu budoucí společnosti a vzhlíží k sociální revoluci, která demontuje státní aparát a vyvlastní vyvlastňovatele. ”Vládu nahradíme průmyslovou organizací.”
”Anarchosyndikalisté jsou přesvědčeni, že socialistické hospodářské uspořádání nelze vytvořit vládními výnosy a zákony, ale jedině solidární spoluprácí manuálně i duševně pracujících v každém jednotlivém odvětví výroby; tj. převzetím řízení všech podniků samotnými výrobci a to v takové podobě, že jednotlivé skupiny, podniky a průmyslová odvětví jsou nezávislými členy celkového hospodářského organismu a systematicky, na základě svobodných vzájemných smluv provádí výrobu a distribuci produktů v zájmu společnosti.” (str. 94)
Rocker psal v době, kdy se tyto myšlenky za dramatických okolností uváděly do praxe ve španělské revoluci. Anarchosyndikalistický ekonom Diego Abad de Santillan těsně před vypuknutím revoluce napsal:
”…tváří v tvář problému společenské transformace nemůže revoluce považovat stát za prostředek a musí spoléhat na organizaci výrobců.
Touto zásadou jsme se až doposud řídili a pro hypotézu moci nad organizovanými dělníky, jejímž účelem by bylo zavedení nového uspořádání, neshledáváme žádné opodstatnění. Rádi bychom, aby nám někdo vysvětlil, jakou může ještě mít stát funkci – pokud vůbec nějakou může mít – v organizaci hospodářství, v níž bylo zrušeno soukromé vlastnictví a v níž parazitismus a zvláštní výsady nemají místo. Potlačení státu nemůže být žádná zdlouhavá záležitost; úkolem revoluce musí být skoncovat se státem. Revoluce buď předá společenské bohatství výrobcům a v tom případě se budou výrobci za účelem spravedlivé kolektivní distribuce organizovat sami a stát tak nebude mít žádný smysl, nebo revoluce společenské bohatství výrobcům nepředá a v tom případě byla revoluce podvod a stát bude existovat dál.
Naše federální hospodářská rada není politickou mocí, ale ekonomickou a administrativní regulační mocí. Své direktivy dostává zdola a funguje v souladu s rezolucemi regionálního a národního shromáždění. Je to spojující těleso a nic víc.”
Engels v jednom dopise z roku 1883 vyslovil svůj nesouhlas s touto koncepcí následovně:
”Anarchisté to celé obrací vzhůru nohama. Prohlašují, že proletářská revoluce musí začít odstraněním státní politické organizace… Zničit ji ale v takové chvíli by znamenalo zničit jediný organismus, jehož prostřednictvím může vítězný proletariát prosadit svoji nově dobytou moc, potlačit své kapitalistické protivníky a provést ve společnosti onu ekonomickou revoluci, bez níž musí celé vítězství skončit novou porážkou a obrovským masakrem dělníků, podobným tomu, který následoval po Pařížské komuně.”
Naproti tomu anarchisté – a nejvýmluvněji Bakunin – varovali před nebezpečím ”rudé byrokracie,” která bude ”nejhanebnějším a nejhorším podvodem, jaký naše století zplodilo.” Anarchosyndikalista Fernand Pelloutier se ptal: ”Musí být i přechodný stát, kterému se musíme nutně a osudově podřídit, kolektivistickým vězením? Nemohl by, po té, co by všechny politické instituce zmizely, spočívat ve svobodné organizaci, která by byla výlučně limitována potřebami výroby a spotřeby?”
Nepředstírám, že umím na tuto otázku odpovědět. Zdá se ale jasné, že pokud se na ni nedá nějakým způsobem odpovědět kladně, je šance na skutečně demokratickou revoluci, která by dosáhla humanistických ideálů levice, nevelká. Martin Buber ten problém vyjádřil stručně a jasně, když napsal: ”Přirozeně, nemůžete čekat, že ze stromku, ze kterého se vyrobila hůl, vyraší listy.” Otázku dobytí nebo zničení státní moci Bakunin považoval za ten nejdůležitější problém, který ho a Marxe rozděloval. A tento problém v té či oné podobě vyvstával po celé následující století a odděloval ”libertinské” socialisty od ”autoritářských”.
I přes Bakuninova varování před rudou byrokracií a přesto, že se za Stalinovy diktatury naplnily, by očividně bylo hrubou chybou na základě současných sociálních hnutí interpretovat století staré diskuse jako historické kořeny těchto hnutí. Konkrétně je zvrácené považovat bolševismus za ”marxismus v praxi.” Mnohem přesnější je kritika bolševismu zleva, která bere v úvahu historické podmínky ruské revoluce.
”Protibolševické levicové hnutí práce se proti leninistům postavilo z toho důvodu, že ruského sociálního otřesu dostatečně nevyužili ke striktně proletářským cílům. Stali se vězni svého prostředí a mezinárodní radikální hnutí využívali k uspokojování specifických potřeb Ruska, které se brzy staly synonymem potřeb bolševické státostrany. Nyní byl ‚buržoazní‘ aspekt ruské revoluce odhalen i v samotném bolševismu – leninismus byl označen za součást mezinárodní sociální demokracie, která se od zbytku liší jen v otázkách taktiky.”
Pokud byste v anarchistické tradici hledali jednu jedinou vůdčí myšlenku, pak jsem přesvědčen, že by to měla být ta, kterou vyslovil Bakunin, když sám sebe při psaní o Pařížské komuně označil takto:
”Jsem fanatickým milovníkem svobody, kterou považuji za jedinečnou podmínku, za níž se může rozvíjet a růst inteligence, důstojnost a lidské štěstí. Ne té čistě formální svobody přiznané, přidělované a regulované státem, toho ustavičného podvodu, který ve skutečnosti nepředstavuje nic víc než privilegium hrstky založené na otroctví ostatních. Ne té individualistické, egoistické, podlé a fiktivní svobody, kterou velebí škola J. J. Rousseaua a další školy buržoazního liberalismu, který věří, že teoretická práva všech lidí představuje stát, který zároveň omezuje práva každého jednotlivce – názor, který nevyhnutelně vede k redukci práv jednotlivce na nulu. Ne, já mám na mysli jediný druh svobody, který je toho jména hoden, svobodu, která spočívá v plném rozvoji všech materiálních, duchovních a morálních sil, latentně přítomných v každém člověku. Svobodu, která neuznává jiná omezení než ta daná zákony naší individuální přirozenosti a ty nejde ani za omezení dost dobře považovat, neboť tyto zákony nám nevnucuje žádný vnější zákonodárce stojící vedle nás, nebo vyvyšující se nad nás, ty jsou vnitřní a dědičné, formují samotnou základnu našeho materiálního, duchovního a morálního bytí – neomezují nás, jsou skutečnou a bezprostřední podmínkou naší svobody.”
Tyto myšlenky vychází z Osvícenství a mají své kořeny v Rousseauově Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, v Humboldtových Limitech činnosti státu a v Kantově obraně francouzské revoluce, kdy trval na tom, že svoboda je předpokladem zralosti pro svobodu a ne darem, který dostanete až po dosažení této zralosti. S rozvojem průmyslového kapitalismu, nového a nepředpokládaného systému nespravedlnosti, to byl právě libertinský socialismus, který v sobě zachoval a rozšířil radikální humanistické poselství osvícenské doby a ideály klasického liberalismu, který byl mezitím zdeformován na ideologii podpírající nové společenské uspořádání. Fakticky z naprosto stejných předpokladů, které vedly klasický liberalismus k odmítnutí zásahů státu do společenského života, nelze tolerovat ani kapitalistické společenské vztahy. Jasně patrné je to například z Humboldtovy klasické práce Limity činnosti státu, která předběhla a snad i inspirovala Milla. Tato klasika liberálního myšlení, dokončená v roce 1792, je ve své podstatě hluboce, ačkoliv předčasně, protikapitalistická. Její myšlenky by se musely k nepoznání rozmělnit, aby je šlo přeměnit na ideologii průmyslového kapitalismu.
Humboldtova vize společnosti, ve které budou společenské okovy nahrazeny společenskými svazky a práce se bude provádět svobodně, už naznačuje i raného Marxe s jeho diskusí o ”zvnějšnění práce,” kdy ”práce je dělníkovi vnější… nenáleží k jeho podstatě… (takže se) dělník ve své práci nepotvrzuje, ale popírá… (a) moří svou tělesnost a ruinuje svého ducha;” s diskusí o odcizené práci, která ”část dělníků vrhá zpátky k barbarské práci a z ostatních dělá stroje” a tak člověka připravuje o jeho ”charakter určité species,” o ”svobodnou vědomou činnost” a o ”produktivní život.” Podobně Marx dochází k ”novému typu lidské bytosti, která potřebuje ostatní lidi… (Dělnické sdružení se stává) skutečnou konstruktivní snahou vytvořit společenské předivo budoucích lidských vztahů.” Klasické libertinské myšlení je opravdu proti zásahům státu do společenského života a to v důsledku hlubšího předpokladu, že člověk potřebuje svobodu, rozmanitost a volnost sdružování. Kapitalistické výrobní vztahy, námezdní práce, kompetitivita, ideologie ‚vlastnického individualismu‘ – to vše musí být na základě stejných předpokladů považováno za zásadně protilidské. Libertinský socialismus může být právem považován za dědice osvícenských liberálních ideálů.
Rudolf Rocker moderní anarchismus popisuje jako ”splynutí dvou velkých proudů, které už od dob francouzské revoluce nacházejí tak charakteristické vyjádření v duchovním životě Evropy – socialismus a liberalismus.” Tvrdí, že klasické liberální ideály ztroskotaly na reálných formách kapitalistického hospodářství. Anarchismus je nutně protikapitalistický, protože ”odmítá vykořisťování člověka člověkem.” Anarchismus ale odmítá také ”nadvládu člověka nad člověkem.” Anarchismus trvá na tom, že ”buď bude socialismus svobodný, nebo nebude vůbec. A právě v tomto poznání spočívá skutečné a zásadní ospravedlnění existence anarchismu.” Z tohoto úhlu pohledu lze anarchismus považovat za libertinské křídlo socialismu. A v tomto duchu se ke studiu anarchismu ve svém Anarchismu a dalších dílech postavil i Daniel Guérin. Guérin cituje Adolpha Fischera, který řekl, že ”každý anarchista je socialistou, avšak ne každý socialista je nutně anarchistou.” Podobně Bakunin ve svém ”anarchistickém manifestu” z roku 1865 – program mezinárodního revolučního bratrstva, které plánoval – stanovil zásadu, že každý člen musí být předně socialistou.
Důsledný anarchista musí být proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků a proti námezdnímu otroctví, které je součástí tohoto systému, protože odporují principu, podle kterého se práce musí provádět svobodně a pod kontrolou výrobce. Jak řekl Marx, socialisté s nadějí očekávají společnost, v níž práce ”nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou,” což je nemožné, pokud pracujícího popohání vnější autorita nebo nutnost a ne vnitřní popud; ”žádná podoba námezdní práce, i když některá může být méně odporná než jiná, nemůže odstranit vlastní bídu námezdní práce.” Důsledný anarchista musí být nejen proti odcizené práci, ale i proti otupující specializaci práce, k níž dochází, když prostředky, které rozvíjí výrobu ”mrzačí dělníka na zlomek lidské bytosti, degradují jej na pouhé příslušenství stroje, dělají z jeho práce taková muka, že ničí její vlastní obsah; přímo úměrně rozsahu v jakém se do pracovního procesu začleňuje věda jako nezávislá síla, mu odcizují intelektuální možnosti tohoto procesu…”
Marx to chápal jako rys kapitalistických výrobních vztahů a ne jako průvodní jev industrializace. Budoucí společnost se proto musí soustředit na ”nahrazení dnešního specializovaného dělníka… redukovaného na pouhý zlomek člověka, plně rozvinutým jedincem, schopným vykonávat celou škálu druhů práce… pro nějž jsou různé společenské funkce… jen mnoha mody svobodného projevu jeho přirozených sil.” Nutnou podmínkou však je zrušení společenských kategorií kapitálu a námezdní práce (nemluvě ani o průmyslových armádách ”dělnického státu” nebo jiných moderních forem totality, které se od vzniku kapitalismu vyvinuly). Redukování člověka na příslušenství stroje, na specializovaný nástroj výroby by v principu šlo odstranit – a ne ještě zvětšit – správným rozvojem techniky, avšak ne za podmínek, kdy výrobu autokraticky kontrolují ti, kteří si, jak praví Humboldt, z člověka dělají nástroj sloužící jejich cílům a přehlíží jeho vlastní touhy.
Anarchosyndikalisté se snažili vytvořit už v kapitalismu ”svobodná sdružení svobodných výrobců,” která by se účastnila militantního boje a připravovala se na převzetí organizace výroby na demokratických základech. Tato sdružení sloužila jako ”praktická škola anarchismu.” Jestliže soukromé vlastnictví výrobních prostředků je podle Proudhonovy často citované fráze pouhou formou ”krádeže” – ”vykořisťováním slabých silnými” – tak kontrola státní byrokracie – ať už jsou její záměry sebelepší – nad výrobou rovněž nevytváří podmínky, za nichž by se manuální a duševní práce mohla stát první životní potřebou. Proto musí být svrženo jak soukromé vlastnictví tak státní byrokracie.
Anarchista se svým napadáním práva na soukromou nebo byrokratickou kontrolu nad výrobními prostředky staví na stranu těch, kdo bojují za uskutečnění ”třetí a poslední emancipační fáze dějin” – první udělala z otroků nevolníky, druhá udělala z nevolníků námezdně pracující a třetí v konečném osvobozujícím aktu, který předá kontrolu nad hospodářstvím do rukou svobodných a dobrovolných sdružení výrobců (Fourier, 1848), zruší proletariát. Tocqueville si rovněž v roce 1848 povšimnul, že civilizaci hrozí nebezpečí:
”Dokud bylo vlastnické právo původem a základem mnoha jiných práv, byla jeho obrana snadná – nebo se na něj spíš neútočilo; bylo tehdy citadelou společnosti a všechna ostatní práva byla jeho plodem; neneslo tíhu útoků a dokonce se je ani nikdo nepokoušel vážně napadat. Ale dnes, když je vlastnické právo považováno za poslední nezničený zbytek aristokratického světa, když zůstalo osamoceno, když je jedinou výsadou v nivelizované společnosti, už je všechno jinak. Považte, co se děje v srdcích pracujících tříd, ačkoliv přiznávám, že zatím mlčí. Abych byl přesný, je pravda, že nejsou tak jako dříve rozněcovány politickými vášněmi, ale cožpak nevidíte, že jejich vášně již zdaleka nejsou politické, nýbrž sociální? Cožpak nevidíte, že se mezi nimi kousek po kousku šíří myšlenky a názory, které nesměřují pouze k odstranění takových a takových zákonů, toho či onoho ministerstva či vlády, ale ke zničení samotných základů celé společnosti?”
Pařížští dělníci v roce 1871 mlčení prolomili a rozhodli se ”odstranit vlastnictví, základ veškeré civilizace! Ano, pánové, Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí. Chtěla vyvlastnit vyvlastňovatele. Chtěla učinit individuální vlastnictví pravdou tím, že chtěla přeměnit výrobní prostředky, půdu a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce.”
Komuna byla samozřejmě utopena v krvi. Když vojáci versailleské vlády dobyli Paříž zpět z rukou jejího obyvatelstva, tak se zase jednou odhalila podstata té ”civilizace,” kterou se pařížští dělníci svým útokem na ”samotné základy celé společnosti” snažili svrhnout. Jak Marx trpce ale přesně napsal:
”Civilizace a spravedlnost buržoazního pořádku vystoupí ve svém pravém, zlověstném světle, jakmile se otroci a utlačení v tomto pořádku vzbouří proti svým pánům. Pak se ukáže, že tato civilizace a spravedlnost je nezastřená sveřepost a bezuzdná msta… ve zvěrstvech soldatesky (se) zračí vrozený duch oné civilizace, jejímiž najatými žoldnéři a mstiteli jsou… Buržoazie celého světa blahovolně přihlíží hromadnému vraždění po bitvě, ale otřásá se hrůzou nad znesvěcením zdiva a štukatury!”
Navzdory násilnému zničení Komuny Bakunin napsal, že Paříž otevřela novou éru, ”éru konečné a úplné emancipace lidových mas a jejich budoucí opravdové solidarity překračující a přehlížející státní hranice… příští lidská revoluce, které dá vzájemná solidarita mezinárodní charakter, bude vzkříšením Paříže” – revoluce, na kterou svět stále čeká.
Důsledný anarchista by tedy měl být socialistou, ale socialistou určitého druhu. Nebude jen proti odcizené a specializované práci a nebude jen usilovat o to, aby si pracující jako celek přivlastnili kapitál, ale bude také trvat na tom, aby toto přivlastnění bylo přímé a ne aby je prováděla nějaká elitní síla jednající ve jménu proletariátu. Bude zkrátka proti ”organizování výroby vládou. To znamená proti státnímu socialismu, proti řízení výroby státními úředníky a proti rozhodování ředitelů, vědců, vedoucích prodejen v obchodě… Cílem dělnické třídy je osvobození od vykořisťování. Vznikem nové řídící a vládnoucí třídy, která nahradí buržoazii se tohoto cíle nedosáhne a ani nedá dosáhnout. K jeho uskutečnění dojde jedině tehdy, když sami dělníci budou pány výroby.”
Tyto postřehy jsou převzaty z Pěti tezí o třídním boji od levicového marxisty Antona Pannekoeka, jednoho z vynikajících levicových teoretiků komunistického hnutí rad. A radikální marxismus fakticky splývá s anarchistickými proudy.
Pro lepší představu se zamyslete i nad touto charakteristikou ”revolučního socialismu”:
”Revoluční socialista odmítá, že by státní vlastnictví mohlo skončit něčím jiným než byrokratickým despotismem. Už jsme viděli, proč stát nemůže průmysl kontrolovat demokraticky. Demokraticky mohou průmysl vlastnit a kontrolovat pouze dělníci, kteří si budou přímo ze svých řad volit průmyslové správní výbory. Socialismus bude v podstatě průmyslovým systémem; jeho volební obvody budou mít průmyslový charakter. Tak budou ti, kdo udržují v chodu společenské aktivity a průmysl společnosti, přímo zastoupeni v místních a ústředních radách společenské správy. Pravomoci těmto delegátům budou tedy udělovat zdola ti, kdo pracují a delegáti tak budou obeznámeni s potřebami veřejnosti. Když se sejde ústřední správní průmyslový výbor, bude reprezentovat každý úsek společenské aktivity. Socialistický průmyslový správní výbor tedy nahradí kapitalistický politický nebo geografický stát. Přechodem od jednoho společenského systému k druhému bude sociální revoluce. Politický stát v dějinách vždy znamenal vládu vládnoucích tříd nad lidmi; Socialistická republika bude vládou průmyslu spravovaného jménem veškeré veřejnosti. Politický stát znamenal ekonomickou a politickou porobu mnohých; Socialistická republika bude znamenat ekonomickou svobodu všech – bude tedy skutečnou demokracií.”
Toto programové prohlášení se objevilo v díle Williama Paula Stát, jeho původ a funkce napsaném začátkem roku 1917 – krátce před Leninovým Státem a revolucí, což je jeho snad nejlibertinštější práce (viz. poznámka pod čarou č.9). Paul byl členem marxisticko-de leonistické Socialist Labor Party a později byl jedním ze zakladatelů britské komunistické strany. Jeho kritika státního socialismu svým principem, že státní vlastnictví a řízení povede k byrokratickému despotismu, a proto jej musí sociální revoluce nahradit průmyslovým organizováním společnosti s přímou dělnickou kontrolou, připomíná libertinskou doktrínu anarchistů. A podobných prohlášení by se dala citovat spousta.
Mnohem důležitější však je, že se tyto myšlenky realizovaly ve spontánních revolučních akcích, například po 1. světové válce v Německu a v Itálii a v roce 1936 ve Španělsku (nejen na zemědělském venkově, ale i v průmyslové Barceloně). Lze tvrdit, že přirozenou formou revolučního socialismu je v průmyslové společnosti nějaká podoba komunismu rad. Ta totiž odráží intuitivní vědomí, že vždy když průmyslový systém kontroluje jakákoliv forma autokratické elity, ať už vlastníků, ředitelů a technokratů, stranického ”předvoje” nebo státní byrokracie, je demokracie silně omezena. A za těchto podmínek autoritářské nadvlády nelze uskutečnit klasické libertinské ideály, které do hloubky rozvinul Marx a Bakunin a všichni skuteční revolucionáři; člověk nebude moci svobodně a co nejšířeji rozvíjet své schopnosti a výrobce zůstane ”zlomkem lidské bytosti,” zůstane degradovaný, zůstane nástrojem ve shora řízeném výrobním procesu.
Fráze ”spontánní revoluční akce” může být zavádějící. Přinejmenším anarchosyndikalisté totiž brali velice vážně Bakuninovu poznámku o tom, že organizace pracujících musí v předrevolučním období vytvářet ”nejen myšlenky, ale i reálie samotné budoucnosti.” Konkrétně výsledky lidové revoluce ve Španělsku se zakládaly na trpělivé práci mnoha let organizování a vzdělávání, která byla jen jednou z částí dlouhé tradice oddanosti myšlence a bojovnosti. Jednotlivé kroky revoluce v mnoha směrech nastínily rezoluce madridského sjezdu z června 1931 a zaragozského sjezdu z května 1936, stejně jako je nastínily poněkud odlišné myšlenky, které ve svém zcela specifickém popisu společenské a hospodářské organizace, kterou revoluce nastolí, načrtnul Santillan (viz. poznámka pod čarou č.4). Guérin píše: ”Španělská revoluce byla poměrně vyzrálá a to jak v hlavách libertinských myslitelů, tak ve vědomí lidu.” A existovaly i organizace pracujících, které měly strukturu, zkušenosti a znalosti potřebné k tomu, aby se mohly chopit úkolu přestavby společnosti, když neklid počátku roku 1936 po Frankově puči explodoval v sociální revoluci. V úvodu ke sbírce dokumentů o kolektivizaci ve Španělsku anarchista Augustin Souchy píše:
”Po mnoho let španělští anarchisté a syndikalisté za svůj hlavní cíl považovali sociální transformaci společnosti. Na shromážděních svých syndikátů a skupin, ve svých časopisech, brožurách a knihách problematiku sociální revoluce neustále a systematicky diskutovali.”
Veškerá tato konstruktivní práce, kterou španělská revoluce provedla, vycházela z něčeho víc než jen ze spontaneity.
Uplynulého půl století byly myšlenky libertinského socialismu – tak jak jsem je popsal – v průmyslových sdruženích zatlačeny do pozadí. Dominantními se staly ideologie státního socialismu nebo státního kapitalismu (který má ve Spojených státech z důvodů, které nejsou neznámé, čím dál tím militarizovanější charakter). Zájem o tyto myšlenky však v posledních několika málo letech opět ožil. Teze od Antona Pannekoeka, které jsem citoval, pochází z brožurky nedávno vydané radikální skupinou francouzských pracujících (Informations Correspondance Ouvriere). Poznámky Williama Paula o revolučním socialismu citoval Walter Kendall ve své přednášce, která zazněla na Národní konferenci o dělnické kontrole v březnu 1969 v Sheffieldu v Anglii. Hnutí dělnické kontroly se v posledních několika letech stalo v Anglii významnou silou. Organizovalo několik konferencí, vyprodukovalo značné množství brožurkové literatury a mezi své aktivní stoupence počítá zástupce některých nejdůležitějších odborových svazů. Sloučený svaz strojírenských a slévárenských pracujících například přijal za svoji oficiální politiku znárodnění základních průmyslových podniků pod ”dělnickou kontrolou na všech úrovních.” Podobný vývoj probíhá i na kontinentu. Květen 1968 samozřejmě ve Francii a v Německu urychlil růst zájmu o komunismus rad stejně, jako jej urychlil v Anglii.
Při velice konzervativním ražení naší značně zideologizované společnosti není divu, že Spojené státy zůstaly tímto vývojem relativně nedotčeny. I to se však může změnit. Eroze studenoválečnické mytologie umožňuje přinejmenším tato témata otevírat ve značně širokých společenských kruzích. Pokud se podaří odrazit současnou vlnu represí, pokud se levici povede překonat ty své sklony, které jsou sebevražedné a bude stavět na tom, čeho bylo v uplynulém desetiletí dosaženo, pak by se měl problém jak organizovat průmyslovou společnost skutečně demokratickým způsobem, s demokratickou kontrolou na pracovišti i v obci, stát hlavním intelektuálním tématem těch, kdo žijí problémy dnešní společnosti a až se rozvine masové hnutí za libertinský socialismus, mělo by se přejít od spekulací k činům.
Ve svém manifestu z roku 1865 Bakunin předvídal, že jedním z prvků sociální revoluce bude ”ona inteligentní a opravdu vznešená část mládeže, která – ačkoliv svým původem patří k privilegovaným třídám – ve svém přesvědčení a ve své horoucí touze přijme věc lidu.” A možná, že v rozmachu studentského hnutí v 60. letech 20. století lze spatřovat první kroky k naplnění tohoto proroctví.
Daniel Guérin se pustil do díla, které sám popisuje jako ”proces rehabilitace” anarchismu. Myslím, že přesvědčivě vysvětluje, že ”konstruktivní myšlenky anarchismu si udržují svoji životaschopnost a že, pokud dojde k jejich přezkoumání a protříbení, tak mohou dnešnímu socialistickému myšlení pomoci, aby se vydalo novým směrem… (a) přispět k obohacení marxismu.” Pro intenzivnější zkoumání vybral z ”širokého pozadí” anarchismu ty myšlenky a praktické postupy, které lze popsat jako libertinsky socialistické. Je to zcela přirozené a správné. Do tohoto rámce totiž zapadají jak hlavní mluvčí anarchismu tak i masové akce, které anarchistické cítění a myšlenky podnítily. Guérin se nezabývá jen anarchistickým myšlením, ale i spontánními akty lidového revolučního boje. Zabývá se společenskou i intelektuální tvořivostí. Navíc se pokouší z konstruktivních výdobytků minulosti vytáhnout poučení, které obohatí teorii sociálního osvobození. Pro ty, kdo chtějí světu nejen porozumět, ale také jej změnit, je to ten správný prostředek ke studiu dějin anarchismu.
Guérin popisuje anarchismus devatenáctého století jako v zásadě teoretický, kdežto dvacáté století bylo pro anarchisty obdobím ”revoluční praxe.” Anarchismus tento jeho názor odráží. Jeho interpretace anarchismu vědomě směřuje k budoucnosti. Arthur Rosenberg kdysi poukázal na to, že pro lidové revoluce je charakteristické úsilí nahradit ”feudální nebo centralizovanou autoritu, která vládne silou” nějakou formou komunálního systému, který ”nutně vede ke zničení a k vymizení staré formy státu.” Takový systém bude buď socialismem nebo nějakou ”extrémní formou demokracie… (která je) natolik předběžnou podmínkou socialismu, nakolik lze socialismus uskutečnit pouze ve světě, kde jedinec požívá maximální míru svobody.” Všímá si, že tento ideál měl Marx s anarchisty společný. Tento přirozený boj za osvobození jde proti převažující tendenci, která směřuje k centralizaci v hospodářském i politickém životě.
Před sto lety Marx napsal, že pařížská dělnická třída ”cítila, že už má jen dvě možnosti – buď Komunu, nebo císařství, ať už by se znovu objevilo pod tím či oním jménem.”
”Císařství ji hospodářsky zruinovalo tím, že rozházelo národní bohatství, že drželo ochrannou ruku nad finančními podvody ve velkém a že připravilo půdu pro uměle urychlovanou centralizaci kapitálu a ruku v ruce s tím pro vyvlastňování jí samé. Císařství ji politicky utlačovalo, mravně ji rozhořčovalo svými orgiemi, uráželo její voltairiánství tím, že výchovu jejích dětí svěřilo ”bratřím ignorantům”, pobouřilo její francouzské národní cítění tím, že ji střemhlav vrhlo do války, která za všechny útrapy přinesla jedinou náhradu – svržení císařství.”
Ubohé Druhé císařství ”bylo jedinou možnou vládní formou v době, kdy buržoazie už ztratila schopnost vládnout národu a kdy jí dělnická třída ještě nenabyla.”
Není příliš těžké tyto poznámky převyprávět tak, aby odpovídaly imperiálním systémům roku 1970. Problém ”vysvobození člověka z kletby hospodářského vykořisťování a politického a společenského zotročení” zůstává i problémem naší doby. A dokud jím bude, budou doktríny a revoluční praxe libertinského socialismu sloužit jako inspirace a vedení.
Noam Chomsky (1970)

Vyšlo ve For Reasons of State (1973)

Tato esej je revidovanou verzí úvodu k dílu Anarchismus: od teorie k praxi od Daniela Guérina. V trochu odlišné podobě se objevila i v New York Review of Books, 21. května 1970.




Bibliografie
Avineri, Shlomo. The Social and Political Thought of Karl Marx. London, Cambridge University Press, 1968.
Bakunin, Michail. Bakunin on Anarchy. Redigoval a přeložil Sam Dolgoff. New York, Alfred A. Knopf, 1972.
Buber, Martin. Paths in Utopia. Boston, Beacon Press, 1958.
Chomsky, Noam. Cartesian Linguistics. New York, Harper & Row, 1966.
Chomsky, Noam. American Power and the New Mandarins. New York, Pantheon Books, 1969.
Chomsky, Noam. At War with Asia. New York, Pantheon Books, 1970.
Collectivisations: L'Oeuvre constructive de la Révolution espagnole. 2. vydání.
Toulouse: Editions C.N.T., 1965. První vydání, Barcelona, 1937.
Daniels, Robert Vincent. "The State and Revolution: a Case Study in the Genesis and Transformation of Communist Ideology." American Slavic and East European Review, ročník 12, č. 1 (1953).
Guérin, Daniel. Jeunesse du socialisme libertaire. Paris: Librairie Marcel Riviere, 1959.
Guérin, Daniel. Anarchism: From Theory to Practice, přeložila Mary Klopperová. New York, Monthly Review Press, 1970.
Guérin, Daniel. Pour un marxisme libertaire. Paris, Robert Laffont, 1969.
Guérin, Daniel, redigoval. Ni Dieu, ni Maître. Lausanne, La Cité Editeur, n.d.
Jackson, J. Hampden. Marx, Proudhon and European Socialism. New York, Collier Books, 1962.
Joll, James. The Anarchists. Boston, Little, Brown & Co., 1964.
Kendall, Walter. The Revolutionary Movement in Britain 1900--1921. London, Weidenfeld & Nicolson, 1969.
Kidron, Michael. Western Capitalism Since the War. London, Weidenfeld & Nicolson, 1968.
Mattick, Paul. Marx and Keynes: The Limits of Mixed Economy. Extending Horizons Series. Boston, Porter Sargent, 1969.
Mattick, Paul. "Workers' Control." V The New Left: A Collection of Essays, redigováno Priscillou Longovou. Boston, Porter Sargent, 1969.
Marx, Karel. Občanská válka ve Francii, 1871. Vybrané spisy, svazek 3. Praha, Nakladatelství Svoboda, 1977.
Pelloutier, Fernand. "L'Anarchisme et les syndicats ouvriers." Les Temps nouveaux, 1895. Přetištěno v Ni Dieu, ni Maître, redigoval Daniel Guérin.
Lausanne: La Cité Editeur, n.d.
Richards, Vernon. Lessons of the Spanish Revolution (1936--1939). Rozšířené vydání. London, Freedom Press, 1972.
Rocker, Rudolf. Anarchosyndicalism. London, Secker & Warburg, 1938.
Rosenberg, Arthur. A History of Bolshevism from Marx to the First Five Years' Plan. Přeložil Ian F. Morrow. New York, Russell & Russell, 1965.
Santillan, Diego Abad de. After the Revolution. New York, Greenberg Publishers, 1937.
Scanlon, Hugh. The Way Forward for Workers' Control. Institute for Workers' Control Pamphlet Series, č. 1, Nottingham, England, 1968.
Tucker, Robert C. The Marxian Revolutionary Idea. New York, W. W. Norton & Co., 1969.